Náš přesun začal na ruzyňském letišti již mírně po dvanácté hodině – cestou MHD. To nám zabralo solidní hodinku jízdy, ale po příjezdu a online check-inu jsme si jen zabalili batohy do cestovních obalů a našoupali je na pás letištního systému přepravy zavazadel.
Pracovníci letiště musí zažívat úsměvné zážitky snad každý den. Před námi chlapík cestující sám, měl čtyři kufry a 34 kilogramů nad povolenou váhu. Zato my jsme se do váhy pro jednoho člověka vešli společnými 21,5 kg. Cestujeme stále více na lehko.
Po průchodu pasovou kontrolou jsme již čekali na otevření brány do letadla, v kterém jsme měli zůstat další šest hodin letu. Říká se, že let s Emirates je zážitek i v třídě Economy. Pravdou je, že letušky jsou supervstřícné, jídlo dobré a celkově to působí mnohem lépe než například standardní třída British Airways.
Po šesti hodinách v letadle jsme se dostali do pro nás úplně nové destinace a tou byla Dubaj. Už na letišti vás ofoukne závan orientu mísící se se západní kulturou. Na přestup jsme měli asi hodinu a 40 minut, ovšem náš pilot nás přivezl ještě dříve než bylo v plánu a tak jsem došli k další bráně pro odbavení zhruba 50 minut před odletem. Na to, že místního času jsme odlétali kolem první hodiny ranní, panoval na letišti čilý ruch jako by bylo pravé poledne. Dokládá to, že Dubaj je jedním z hlavních přestupních stanic mezi Asií a Evropou a dalšími destinacemi.
Druhý čtyřhodinový let již přímo do Colomba resp. Negomba, utíkal relativně rychle, ale dost nás vyčerpal, protože probíhal v dobu, kdy obyčejně tvrdě spíme.
Ale i tak jsme se objevili mezi osmou a devátou ranní na místním letišti, kde jsme až na jedno malé zaváhání při imigračním řízení vše vyřídili bez problémů. Pro vstup potřebujete víza (30 USD online; 35 USD na letišti při příletu – více info zde), která se dají vyřídit online již z Čech (jde to asi i na místě, viděli jsme na letišti přepážku pro zřízení víz při příletu). Potřebujete je mít i při cestě pouze za rekreací.
Také potřebujete mít takovou popříletovou kartičku. Nepamatujeme si název, ale hromady se jich válí po levé straně od přepážek imigračních úředníků. Je to formalita, ale nás po vyčekání celé fronty bez toho nepustili dál s tím, že si to musíme vyplnit a pak přijít znova.
Přesun do Anuradhapura
Po výstupu s batohy na nás čekal náš řidič jménem Saudun. Mladej čerstvě ženatej 23letý srílančan se měl stát tím, kdo nás odveze do 220 km vzdálené Anuradhapura.
Jeli jsme jeho Toyotou Corolla s klimatizací, takže všechno fungovalo jak mělo. Jen tedy srílanský smysl pro řízení by se dal vyjádřit organizovaným chaosem, který vám zprvu přijde jako sebevražda, po padesáti kilometrech se začínáte chytat, jaké jsou signály a co co znamená a po 220 km se už tolik nebojíte, když akcelerujete proti plně naložené Avii.
Z toho co jsem pochopil, tak rikšáci (pracovní název pro řidiče tuk-tuku) a motorky jezdí pomalu a drží se co nejvíce u kraje, když se nedrží a dojede je něco rychlejšího stačí zatroubit a rikšák zajede ke straně, začnete předjíždět a vozidla, rikšáci i motorkáři v protisměru se také uhnou. Teda pokud se nejedná o autobus. To mi přišlo něco jako bohové silnic, krosí to rychle, troubí, předjíždí a nikdo je nebere na lehkou váhu.
Během cesty jsme málem sejmuli krávu, ale jinak jsme to smažili po místních silnicích i 110 km za hodinu v odlehlejších místech zejména již před samotnou Anuradhapurou. Saudun nás dovezl přímo do booknutého hostelu, vzal si peníze a řekl, že nás může vozit klidně dál, ať určitě zavoláme jeho šéfovi, když budeme chtít dál s ním jezdit, že nám udělá i průvodce a vše vysvětlí.
Popravdě řečeno jeho angličtina byla hodně špatná a navíc přízvuk leccos schoval, takže jsme mu moc resp. skoro vůbec nerozuměli. Takže jsme řekli taktně, že uvidíme a případně zavoláme jeho šéfíkovi.
První dojmy z Anuradhapura
Prvním dojem by se dal přirovnat třemi slovy – skutečný třetí svět. Domy jsou hodně poničené a obchody představují spíše tržnice v domech. Smíšené pocity se honí v hlavě mně i Katce.
Nakonec nás řidič veze do zapadlé boční ulice, kde se nachází „City Resort“. Naše první ubytování, které vypadá v porovnání s domy na hlavní třídě až překvapivě dobře.
Po chvilce dohadování se objevil i papír s mým jménem o tom, že máme rezervaci. Dostali jsme čistý Family Room s dvěmi manželskými postelemi za cenu Budget roomu. Manažer nás upozornil na to, že ale pokud si někdo rezervuje tento pokoj, tak se budeme muset přestěhovat. Koukáme na sebe a trochu to nechápeme. Ale nevadí, přestěhovat dva velké polovybalené batohy není takový problém.
Tak ubytování bychom měli. Máme neuvěřitelný hlad a jenom samé americké dolary. Tak se ptáme manažera (možná majitele), kde je možné vyměnit peníze, kde je nejbližší banka. Tak říká, že je daleko a že výměnu peněz může zajisit sám.
Říkáme si, vlastně proč ne, navíc argumentuje, že banka nám dá strašlivý kurz něco jako 139 rupií za dolar. Nabídl nám kurz 142 rupií za jeden dolar. (To samé říká pan Google, že by měl být kurz střed.) Takže souhlasíme, ale dobrou půlhodinu se nic neděje, tak jdeme alespoň obhlédnout město.
Ihned při prvním odbočce a setkání s místními chápeme, že budeme atrakce, už jen svojí výškou a barvou svojí kůže. S úsměvem však jde všechno mnohem lépe, když se usmějete místní okamžitě oplatí úsměvem také – ženy prakticky všechny, muži většinou v závislosti na věku.
Začíná znovu pršet, když jsme opouštěli hotel pršelo. Po cestě také pršelo, průtrže mračen jsme zažili také. Nyní začíná znova pršet. Je 100 % vlhkost vzduchu a teplota je nad 28 stupni. Není rozdíl mezi tím být pod deštníkem a potit se a nemít deštník a moknout. Mokří a ulepení jsme tak jako tak.
Při prvním náznaku pobočky banky jsme do ní zapadli a ochranka nás okamžitě zavedla k přepážce, kde jsme měnili dolary. Kupodivu nám byl nabídnut směnný kurz 142 rupií za jeden americký dolar. Takže jsme okamžitě rupie vzali a měli konečně možnost si něco pohodlně nakoupit.
Naproti přes ulici byl supermarket a nad ní čínská restaurace s klimatizací. Zapadli jsme tam a chtěli rychle něco sníst. Selekce pokrmů zahrnovala jak místní věci, tak čínské ale i thajské speciality. Až později jsme se dozvěděli, že se jednalo o jednu z nejlepších restaurací ve městě, kterou jsme našli aniž bychom po ní pátrali v průvodci.
Ve městě poblíž jedné křižovatky se také nachází podnik jménem Walkers. To je údajně podle průvodce solidní místo pro snídani a ranní kafe. My jsme nakonec později zjistili, že snídaně máme placené v hotelu, takže budeme rádi, když to ověří někdo jiný za nás :) .
Pro první den toho bylo dost a o návštěvě svatých míst v Anuradhapura vám povíme zase příště.
Jak jste cestovali na Srí Lanku vy? Nějaké tipy, něco co můžete ostatním cestovatelům poradit? Ano, hoďte to dolů do diskuze! Dík!
Odpovědět